Читать бесплатно онлайн книгу  Sbírka současné sci-fi

автор Vladimíre Frolov

Contents

BOLEST ZUBŮ

Bolest zubů pronásledovala palubního inženýra Kharin několik hodin a bolely dva zuby najednou. Mohl jít k lékaři na stanici Vasiliev, ale už bylo pozdě a on prostě nechtěl doktora rozptylovat v tak nevhodnou hodinu. Pak si vzpomněl na svá studia v ruském stylu a na systém kotrmelců na holé podlaze, bez žíněnek. Kotrmelce oslabily činnost signálů mozkové kůry a aktivovaly starší vnitřní struktury mozku. Navíc se zlepšil průtok krve v celém psychobiomechanickém systému “MAN”. Kharin překonal bolest a sklouzl z pohovky, bylo asi 23:00 moskevského času. Členové kosmické lodi, bez hlídání a experimentů, v tuto chvíli odpočívali. Pro upevnění techniky kotrmelců bylo nutné je provádět asi tři tisícekrát, po dobu tří měsíců. Pak si tělo pamatuje techniku salta jako něco přirozeného. Nutno podotknout, že salto v ruském systému sebeobrany není gymnastické salto, které nás učí v hodinách tělesné výchovy. Při kontaktu s tvrdou podlahou jsou měkké tkáně zad nahrazeny a tvrdými články jsou paže, ramena jakoby rolují. Salto, pokud zanechalo stopu na lidském těle, začíná od konečků prstů pravé ruky, pak se předloktí roluje a rameno se určitou setrvačností vejde do tvrdé podlahy. Poté, jako na dětské houpačce, “stopa” prochází diagonálně od pravého ramene přes páteř, podél měkkých tkání, jde na levou stranu stehna. Při stoupání nahoru se systém spojek “člověk” otáčí ve směru pohybu k hlavnímu chodu. To se opakuje při zpětném pohybu vpřed. Takto jde člověk na dvě salta přes rameno do výchozí polohy. Na začátku vyučování se Kharin cítil nevolně — ovlivněno nedostatečné rozvinutí mozečku, ale brzy to přešlo, jak se to stává u trénovaného člověka.

Po provedení pouhých 4 kotrmelců přes “nemohu” bioinženýr zaznamenal snížení bolesti zubů — podle očekávání mozek aktivoval svou vnitřní, hlubokou část a odtok krve přispěl k odstranění bolesti zubů. Poté, co udělal dalších osm kotrmelců na podlaze své kabiny, Kharin s potěšením zaznamenal, že bolest zubů zmizela. To pokračovalo celou noc: jakmile ho začaly bolet zuby, Kharin sklouzl z pohovky a točil kotrmelce, také si vedl denní záznamy o množství vykonaného cvičení. Asi polovina předepsaných kotrmelců už prošla. Poté si vzpomněl, jak ho tato ruská salta učili — jedná se o spojení tří cviků — “Krut paží v pletenci ramenním” plus “a la bříza” plus “křivý krok” … kroucení paží bylo nejjednodušší věc — museli jste vstát a rozpažit ruce ve stoje, jako byste byli zavěšeni na nataženém kabelu skrz ukazováčky. Otočením v ramenou a nakloněním hlavy na jednu nebo druhou stranu otočte ramenní pletenec. Pak si vzpomněl na druhé cvičení — když byl ještě kadetem letecké školy, lehli si na asfalt a se zvednutím nohou se převalovali z jedné strany na druhou jako kyvadlo nebo dětská houpačka. Zde bylo důležité nahradit měkké tkáně kyčlí a zad. Dávejte pozor, aby ostré oblázky na chodníku nezranily páteř. No a třetí cvik — “křivý krok” se prováděl vsedě na podlaze nebo na jakémkoli tvrdém povrchu. Takže pokrčením nohy jako křivý šnek přeneseme těžiště z jedné nohy na druhou, kterou také ohneme dovnitř.

Toto cvičení vyžadovalo určitou flexibilitu v kolenních kloubech a nazývalo se “křivý krok”. Nutno podotknout, že na základě schématu zadání úkolu (SITUACE -> PROBLÉM -> CÍL-> ÚKOL-> ŘEŠENÍ) provedl Kharin patřičné úpravy a mohl studovat bez instruktora. Je třeba poznamenat, že samotné salto odpovídalo určitému písmenu čtyřiceti devítimístné staroslovanské abecedy, ale které písmeno pro Vladimíra Kharina bylo stále záhadou. Bylo už ráno, když Kharin porazil tyto dva bolavé zuby a on si zdřímnul. A pak v bdělém stavu, napůl ospalý, uviděl svým mozkem fialové duhové pole vycházející z jeho hrudi. Byl to jeho obor — biopole. Z rukou vycházela záře. Takový obrázek pozoroval poprvé — zatížení mozku ovlivnilo, mozek jako by viděl kůži těla.

Když se probudil, zapsal si své pocity do deníku a přispěchal s hlášením veliteli lodi, profesoru Arthuru Stolzovi. Poté, co šel stejně za doktorem Zaitsevem, mluvil o svém objevu a vizi biopole tím, že vstoupil do nějakého změněného stavu vědomí. Doktorka Victoria Zaitseva pečlivě prozkoumala dásně a našla nějaký zánět, předepsala výplach úst s lékem. Pak pečlivě sledovala sérii kotrmelců a vzpomněla si na film, který se jí promítal v dětství — toto kotrmelce mělo volchovské kořeny. “Ale my nejsme čarodějové, ne kouzelníci, ale vědci, a proto pro všechno existuje vysvětlení, jak logické, vědecké, tak náboženské teologické. Jelikož my jako vrchol božího stvoření máme všechny boží plány se zvířaty, výtvory v sobě… jsme jako Bůh… možná jsou zapojeny hluboké části mozku a člověk se na vše kolem sebe dívá s již vyvinutým schopnosti, dočasně spící. Victoria tím dokončila inspekci a poděkovala Kharinovi za tak důležitý objev, napsala si do deníku o vědeckém experimentu, ale již na Zemi, v laboratoři mozkové tomografie…

METEORSKÝ DÉŠŤ

Palubní inženýrka Jurjevová se probudila ze zvuku sirény — varovala před proudem meteorů. A pak senzory ukázaly výpadek proudu — s největší pravděpodobností selhaly běžné solární panely. Yuryev o tom přemýšlel — neměl na skladě více solárních panelů. Ale! Stále však existovaly provozuschopné sovětské tranzistory P-214 s krystaly germania uvnitř. Ve skladu jich bylo 500. Jeden z nich vyndal, pilkou na železo opatrně odpiloval kryt tranzistoru a otevřený p — n — p přechod přivedl k oknu. Světelný tok ze Slunce excitoval proud v germaniovém krystalu tohoto tranzistoru. Jurjev přivedl voltmetrové sondy k základně a emitoru — Hurá! napětí bylo malé, jen 0,3 voltu, ale bylo tam! Poté, co strávil osm hodin montáží 50 tranzistorů na desku o rozměrech 17 x 17 centimetrů, přivedl je na slunečnou stranu stanice — a výsledkem bylo napětí 1,3 voltu při malém, malém proudu. Řešení bylo vypracováno hned — vyměnit solární panely proražené meteority za podomácku vyrobené tranzistory P-214 z roku 1970. Vše fungovalo a podomácku vyrobené solární baterie začaly akumulovat energii na dobití baterií stanice pro let se Zemí, s Mission Control Center!!!

VIZE ANDĚLŮ

Profesor výzkumné výpravy, který je zároveň velitelem lodi Pegasus Arthur Stolz, se po vyslechnutí Kharinovy zprávy rozveselil. Páni, tranzistory P-214, uvedené na trh v SSSR v roce 1970, se zde v roce 2028 hodily! Je to asi 60 let — jak silná byla zásoba vědeckého myšlení v SSSR! Profesoru Stoltzovi bylo něco málo přes padesát a stále našel školu sovětských vědců, kteří učili myslet, vymýšlet nestandardními způsoby, ale vše v mezích logiky! Ano, byly doby, byla to doba objevování, kdy 70 procent vynálezů celého lidstva připadlo na sedmdesátá léta dvacátého století. Usedl k pracovnímu stolu a začal vyplňovat knihu jízd, rezerva elektřiny mu umožnila pracovat s nouzovými světly a za tři dny by měla být Kharinova solární baterie hotová — přes všechnu pracnost to byla poslední naděje! Vyplnil deník, přemýšlel, přemítal a díval se z okna — loď opouštěla stín Země a vystavovala své strany Slunci.

A pak uviděl skupinu lidí — tiše zpívali a chodili s transparenty v paralelním kurzu. Ano, ano, ve vesmíru, v paralelním kurzu. Za slunečného úsvitu se obraz zdál neuvěřitelný! Podíval se pozorně a uviděl křídla lidí — bylo jich sedm. “Ano, to jsou andělé!” — zvolal Arthur a spěchal vše natočit na videokameru, zatímco volal svým kolegům. Celá posádka lodi viděla anděly. Bylo to uprostřed březnového pozemského času, čas velkého půstu, a všichni společně, radujíce se z toho, co viděli, začali zpívat písně chvály Bohu. Samozřejmě ne všichni na lodi byli křesťané, ale malá skupina vědců, zkostnatělých ateistů, si najednou začala vyrábět kříže z improvizovaných prostředků a věšet si je na krk. Vize andělů trvala asi pět minut a vše bylo natočeno, dokonce i jejich zpěvy byly zachyceny na film. Tím se měsíc pobytu lodi na oběžné dráze Země chýlil ke konci. Před námi bylo mnoho experimentů, ale tento velmi “kosmický” z vůle Stvořitele zůstal navždy v paměti lidí!

VÝCVIK VŮNĚ MYŠLENEK

Když byl profesor Arthur Stolz ještě studentem, rádi hráli jako studenti následující hru. V autobuse přijímali povolání lidí podle tváří, oblečení, vystupování, způsobu mluvy a mnoha dalších znaků. Bylo snadné rozeznat důchodce od řekněme studentů, ale bylo velmi obtížné rozeznat lékaře od učitele — vždyť oba jsou znalostní pracovníci, jen když s nimi mluvíte, což zakazovala pravidla hra. V autobuse si studenti, a bylo jich několik, ne více než 3—4, dělali poznámky a když vystoupili na správné zastávce, vyměnili si poznámky. Bylo tam mnoho podobností. A ten, kdo měl nejvíce zápasů, byl považován za vítěze.

Například vojáci a policisté byli snad